*Můj život je tady..vy máte možnost si ho číst..,
kdo má problém s mím blogem ať sem nechodí..!!
aneb.-blog zamilovanýho šílence...:D*






Duben 2009

Mě je blběěěěěěěěě

25. dubna 2009 v 19:51 | kačííík |  Denodenní myšlenky blázna.:o)
Je mě strašně blbě..:-!..!!

Fuuuuuuuuuuuuuuuuuuuujj!!!..už nikdy..!!!ok to říká každej ale ted vážně blééé..!!!mám strašně pitomýho bratránka kterej za všechno může!!..xD.-.,šmudlové..:D co ste dělali:--:?..xD.áá já byla u dědy a opejkali sme..xD..,vzala sem vyvenčit i našeho bárta s Lůcou..xD..jjen škoda že tam nebyla Lůca..xD..,když už sem ho měla sebou..xD..,ale zato tam byl bratráne áááuu..xD..,no jako on měl nápad a překecávál mě tam a vydíral mě tam..xD..,nejprve mě ukecával at si s nim zahraju fotbal..xD:.,když sem mu řekla že mě bolí koleno a že nejdu tak se naštval a sebral mě mobil a pak mě vydíral at si du zahrát fotbal nebo mobil hodí někam a už ho nenajdu..xD..,no tak jako sem šla nooo..:-D..tak sme hrály fotbal..xD..,samozdřejmě zmetek takový ráno do mě já tam padala jak švestka a to sem vůbec neběhala páč mě to nejde kvůli tomu kolenu..xD..,no nakonec to dopadlo tak že mě bolí strašně koleno ještě víc než předtím ááá zabiju hoo..xD:.,áááááá...a je mě strašně blbě..!!..:'(..,áááááááá..............................................................___------,....umírám..!!

ááá vlastně neumíám..:D:D..,áá ještě jedna mrtě luxusní nejlepčííí věc..!!..xD..áááá v září bysme měli jet se školou do Italie..xD..,ááá a s Lůcou budeme mít manžlskou postel (promin broučku:D..)..áááá já už tam chci!!..:-*..to chudáci lidi v hotelu..:D






Smrt čeká...

25. dubna 2009 v 19:05 | kačííík |  Příběhy
Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!

Roškopov..xD

25. dubna 2009 v 12:34 | kačííík |  Denodenní myšlenky blázna.:o)
To nééé!!!!!!..,jak mě to mohli udělat???!!..


mno to už neee!!.áááááá já nechci!!!!,,xD

ok asi bych vám měla vysvětlit o co déé.,ááá pomoooc!!udělejte s tim někdo něco!!..já tam nechci!!..ááá oni sou uplně pitomí prostě!!!!..xD

Anderlová Kateřina (praktikantka)

  • dílna: taneční II
  • věk: 17 let
  • studentka:ZŠ Strž-Dvůr Králové nad Labem
  • záliby: plavání,bruslení,práce s dětmi,kamarádi,počítač,hudba a spaní
-vidíte to??? já prej chodim na základku..,a mě prej je 17 ááá!!.proboha jak na to přišli?..xD.takový kecy..:D..oni mě bez zeptání jestli chci bo ně dali klidně automaticky na taneční dílnu!!oni nejsou normální!!!neee co když tam nechci??..xD..a ani mě tam máma nepustí a já tam musim ááá..xD..Ewčooo pomoooc!!!..:-D..já chci na etno a kameny tebe a Luboše a ne tohléé!!!..ááá sice tebe tam budu mít ale co náš Luboš????!!!..:'(..,kde sou ty časy???,kde sou ty časy kdy sme ho nesnášeli a pak sme zjistili jakej to je mrtě v pohodě kluk?..xD..áááá kde to všechno je??!!!takový krásný dva tejdny s váma atedka jenom jeden tejden a ještě ke všemu bez něj??!!..:'( Ewčoooo!!!!musíš s tim něco udělat áá..:'(...já tam nejedu..xD..,Kdo nás bude hledat až se zase ztratíme?? kdo mě bude buzerovat abych mej rodičům udělala kafe až tam přijedou?? kdo nás bude štvát foťákem??,S kým se tam tak mrtě zasmějem??!!..:'( na koho budem koukat jak je zhu**..xD??..ááááááááá Ewčooooooooooooooo"!!!!já chci loňskej rok áá!!!!..udělej s tim něco!!!..,Koho budu uklidnovat??když tě Martin vždycky tak vytočil??a ted tam nebude!!!..já chci všechny ty lidi z etna a kamenů!!ááááááá!!!!!..:'(..!!kde sou ty naše několikakilometrový tůry???včely.,ztracení v lese!!,svíčky!!,,stezky,kontrolování stanů??buzerování dětí?!!..áá kde to všechno je??!!..:'( proč??!!!já chci etno a ne tohleee!!!taneční tsss...,pff..!!ááá..!!!Ewčoo!!!!:-*!!!!!zato tě příští tejden až tě uvidim (koonečně po roce) uškrtim áá!!!:.xD..já chci etno a šutry ááá!!!!..:( a vůbec kdo mě tam bude nosit jídlo??!! ani manžela tam nebudu mít z lonska.xD.a moje děti z loňska!!áá všechno je pryč!!!..,:'(..,vždycky takový nejůžasnější dny tam a teď!!??..ááá!!!já tam neznám ty lidi nejdu tam áá!!.:'(..,ani berle nebudu už mít..:'( už mě tam nebude moc kdo nosit na zádehc áááá nebudou tam y lidi mrtěě..!!ááááááááá..:'(:'(!!!..Ewčoooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo já tam nechci teda chci ale jen kvůli tobě tam pojedu!!!.áááááááá..:'(

Dnešek žij zejtřek čekej..,

24. dubna 2009 v 19:42 | ječííík |  Denodenní myšlenky blázna.:o)
Ahojky jak se máte?..opět otázka na kterou všichni odpovídaj..,existuje on článek kde ta otázka není?..xD..mno nic..,ááá mě je strašně špatně,..:(..,achjo...ááá NIKDY UŽ NIKDY!!!!!!!!NEPOLEZU NA STŘECHY!!!NIKDY!! všichni si to tady přečtěte a až tam já polezu tak mě dejte do huby!!.,ne ale jako fakt..:(..,mě je blbě..:( koleno mě bolí břiho mě mrtě bolí a nejvíc po jídle áá..:'(..,zuby mě začínaj bolet..:(..je mě blbě.:( a zase před víkendem aááá!!..já se zastřelim!!..už to je několikátej víkend co já nepudu ven..:(,zdravá atd..!!ááá..:(...
Život je jako dlouuhatásnká chodba,jejiž konec se ztrácí ve tmě...a proto ho nikdo nemůže vidět.V té chodbě je mnoho dveří a za každýmy je jeden den.Vždy žij dneškem protože nevíš co se krývá za každýmy dveřmi.Může tam být velké dobrodružství a plno zábavy...,nebo smutek bezmocnost a neštěstí..,nebo den plný romantiky a lásky..,nikdy nevíš co tě potká...Jednou se probudíš a zjistíš že vidíš konec té chodby...Ten konec který jednou všichni spatříme..Konec všeho-lásky,přátelství,konec horkých letních dnů..,Většina lidí si uvědomí jednu podstatnou věc až u posledních dvěří....,že život nežili..,ale že ho jen prošli..,Každej by si ten svůj život měl vážit a držet se ho..,a nedělat kraviny..(hm..,že to říkám zrovna já..)..:(

Obrázek “http://fc82.deviantart.com/fs28/f/2008/069/6/9/tuna_II_by_denizaybar.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

"Jediná jistota v životě je ta, že nic neni jistý.."

24. dubna 2009 v 18:33 | kačííík |  Denodenní myšlenky blázna.:o)

°Miluju když se držíme za ruce....

°Miluju když když si dáme pusu...

°Miluju když se obejmem...........

°Miluju když jsme spolu...............

°Miluju když tě můžu pohladit......

°Miluju když se na sebe díváme...

°Miluju když´si čtu sms od tebe...

°Miluju když se hádáme o tom kdo koho víc miluje.

°Miluju když povídáme...........................................

°Miluju když řekneš mě beruško...........................

°Miluju když tě mám ve svý blízkosti....................

°Miluju když se vítáme.........................................


°Miluju tvůj smích.......

°Miluju tvoje oči.........

°Miluju tvoje rty.........

°Miluju tvůj pohled.....

°Miluju tvůj ůsměv.....

Miluju tě strašlivě moc broučku!!!!!!!!A děkuju ti za každou vteřinu,sekundu,minutu,hodinu, a den strávenej jen s tebou!!!!MILUJU TĚ!! A DĚKUJU ZA VŠECHNO!!!miluju tě miláčku!!!..:-*!!!

Příběh o dívce která uvěřila...

24. dubna 2009 v 18:14 | kačííík |  Příběhy
Dívka přišla v noci k rodičům se strašnými bolestmi. Když jí zahlédli jak vypadá, hned se zvedli z postele a vyrazili do nemocnice….
Přijeli do nemocnice a dívka chtěla po matce papír a tužku. Matka se divila nač potřebuje teď papír a tužku, ale její přání splnila. Dívka si vzala tužku do ruky a i přes strašlivé klepání dokázala napsat pouhé tři věty.
Na dopise stálo toto: Mám Vás oba ráda
Nezapomeňte na mě
Odpusť mi to prosím…L
Poprosila maminku aby na obálku napsala dvě jména(chlapce a dívky) a předala. Jakmile dořekla matce co má napsat upadla do komatu. Matka nevěděla co má dělat, ale byla si jistá tím, že musí splnit přání své dcery a odevzdat dopis. Vyhledala tu dívku a předala jí dopis. Dívka se udivila co jí ta žena nese a když jí řekla, že její nejlepší kamarádka je v komatu, vzala si dopis se slzami v očích a poděkovala. Dívka vyhledala i chlapce aby mohli dopis otevřít spolu. Chlapec se divil, že dopis byl adresovaný i jemu, ale nakonec přijel. Pomalu začali otevírat dopis, kde stály ty tři jisté věty. Přičemž oba hned pochopili, že ta poslední věta tj. žádost o odpuštění, je pro chlapce.
Když dočetli dopis ani se nemuseli rozhodovat a hned vyrazili do nemocnice za dívkou. Když přijeli a viděli její bezvládné tělo jak leží připojené na všech těch přístrojích, zhrozili se. Oba se vydali dovnitř a dívka poprosila chlapce jestli by mohl jít na chvíli ven, že s ní chce být chvíli sama. Chlapec jen kývnul a bylo na něm vidět, že ho ten pohled na ní hodně vyděsil. Dívka začala: Ahoj, co si myslíš, že jako děláš…ne to byl vtip, chtěla bych tě zase vidět se smát, chtěla bych aby si se na mě podívala a já ti mohla říct mám tě ráda. Proč se tohle stalo a proč zrovna teď…dívka se rozplakala, ale pokračovala dál….Je tu se mnou, ty víš kdo. Věřím, že kdyby si teď byla vzhůru byla by si ta nejšťastnější osoba na světě. Slyšíš mě, on je tady, je tady kvůli tobě. Věřím, že ti odpustil. Prosím nedělej mi to a prober se. Věřím, že teď mě slyšíš, že někde v podvědomí vnímáš co ti tu říkám…
Dívka domluvila a se slzami v očích vyšla ven. Když jí chlapec uviděl, objal jí a řekl:"Všechno bude dobrý, uvidíš".
Chlapec dívku zanechal v tmavé chodbičce a vešel do pokoje. Bál se toho co viděl. Věděl, že to dívka nemusí přežít. Sednul si k její posteli vzal jí za ruku a začal povídat i on: Ahoj tak sem tady(pokusil se o úsměv, ale hned měl slzy v očích) víš já…nevím jak mám začít. Tak asi tímhle. Napsala si, že si přeješ abych ti odpustil, a já ti odpouštím, všechno úplně všechno a dal bych nevím co za to, aby si teď otevřela oči a řekla mi, že to už bude dobrý. Ty přece nemůžeš umřít, teď ne když se to všechno urovnalo. Tohle nám dvěma nedělej taky tě máme rádi….na chvíli se odmlčel a dostal nápad….Zazpívám ti písničku řekl, utřel si slzy a začal zpívat…Co skrýváš za víčky a plameny svíčky snad houf bílých holubic nebo jen žal….Tak otevři oči, ty uspěchaná, dámo uplakaná….nepřestával zpívat, držel jí za ruku a zpíval…Najednou ucítil nějaký tik, pohyb v té ruce co držel…přestal zpívat a začal se dívat na její oči…Dívka oči pomalu otevírala a chlapec na ní koukal a nevěřil tomu zázraku….
Dívka se rozkoukala a všimla si jeho, její první slova byly: Já sem v nebi, že si tu ty a držíš mě za ruku? Chlapec se rozplakal a nevěděl co má říct. Chlapec zavolal dívku co čekala na chodbě, když ta jí uviděla, že se probrala přiběhla k posteli a dívku objala. Plakala a nevěřila tomu co vidí…
Dívka se najednou rozpovídala… Když jsem spala slyšela jsem písničku, otevři oči ty uspěchaná….a pořád jsem to slyšela a tak jsem se snažila otevřít oči, když se mi to konečně povedlo myslela jsem, že jsem v nebi, když jsem tě zahlédla.
Teď bych Vám oběma něco chtěla říct…odmlčela se a bylo vidět, že dívce se chce brečet, ale snažila se to skrýt….Víte chci aby jste něco věděli… Teď jsem ten nejšťastnější člověk na celém světě, mám tu u sebe lidi, které mám ráda a tebe, ty jsi mi odpustil a to pro mě znamená moc…Víte já umírám….Ne ty neumíráš, teď už to bude dobrý(snažili se dívku utěšit), dívka jen zakroutila hlavou a řekla: Já vím, že umírám, já to cítím…omlouvám se:-( začala plakat, už to nevydržela… oba na ní koukali a pořád opakovali, že to není pravda, že to bude v pořádku…
Dívka ovšem věděla, že to tak není a že má pravdu ona. Ono se říká, štěstí nikdy nechodí samo, vždycky za sebou táhne smůlu. Teď jsem šťastná, víc šťastná ani být nemůžu. Mám tu vás dva a to je to nejhezčí co se mi kdy mohlo stát:-( plakala pořád a oni na ní jen bezmocně koukali se slzami v očích. Až umřu budete vědět, že sem umírala šťastná, že se mi splnil sen.
Můžu vás o něco poprosit…Dejte mi vyrýt na náhrobek slova… Naděje umírá poslední…protože já tomu teď už věřím, vidím, že je to pravda. Nevěřila jsem, že my tři se někdy ještě shledáme, ale vidím, že naděje opravdu umírá jako poslední. Když tohle dívka dořekla oba dva se rozplakali a nechtěli věřit tomu co dívka říká. Stále věřili tomu, že se uzdraví a že bude vše jako na začátku. Nechtěli uvěřit tomu, že už tu s nimi nebude.
Dívka ještě řekla: Mám Vás strašně moc ráda, děkuju, že jsem Vás mohla poznat a znovu zavřela oči….tentokrát už to bylo naposledy....oni se ještě snažili zavolat sestru a doktory, ale ti už se na nic nezmohli…Oba si mysleli, že je to jen hloupý sen, ze kterého se probudí, ale sen to nebyl, byla to skutečnost…
Musíme jí splnit její přání…Když měla dívka pohřeb kamarádka si stoupla před všechny přítomné a prohlásila…Věřím, že i teď mě slyšíš…Zemřela mladá, ale Zemřela šťastná…To Vám všem chci říct, nikdo jste nikdy neviděl, jak moc nešťastná byla a jak moc si přála umřít. Když k tomu mělo dojít, chtěla ještě vyzkoušet, jestli opravdu platí, že naděje umírá poslední… Zjistila, že je to pravda a umírala šťastná, tak šťastná jak nikdy nebyla…
Proto si přála abychom jí na náhrobek vytesali tuto větu: Naděje umírá poslední….
Ano dívka zemřela…zemřela opravdu mladá, ale co je důležitější, zemřela v pochopení, že život stojí za to žít. Zemřela šťastná…Kdyby pochopila dříve, že naděje tu pořád ještě je a existuje, třeba by svůj život prožila jako šťastná osoba…..
Věřte tomu…ať nemusíte na smrtelné posteli litovat toho, že jste nikdy nebyli šťastní, protože NADĚJE OPRAVDU UMÍRÁ POSLEDNÍ

Kdo má pořád vymejšlet nadpisy??: :o)

22. dubna 2009 v 19:38 | kačííík |  Denodenní myšlenky blázna.:o)
Ahoojtee šmudlííci..:)
jakpak se máte??..xD...áá Já si připadám jak na horský dráze.xD..,jednou mě zuby nebolej a pak zase jo áá..:( kdy to konečně bude v poho?..ale jako jinak pondělí a uterý mrtě dny..xD..a dnešek taky toj jas..:)..xDtsss..,ale já už do tý školy nemim chodit..xD..,to není normální už..xD..,učitelky mě nemaj rádi není vina ve mě ale v nich!..ts.xD..,v pondělí sem si JEN povídali a ona nás přesadila jinam od sebe s Lůcou tss..xD.,takže já musela sedět vedle dvou kluků těch největší pak z naší třídy..!!..,ááá za ten den nás přesadila dvakrát tss..,pak sme se mrtě nudili tak sme si nehty namalovaly liháčem na červeno a do toho černý srdíčka no prostě kktina..xD..,ááá..,pak zase ty nápady ..xD..,sme se po dalším nudění přilepili k sobě izolepou..xD.,no tak jako všichni z nás nemohli,ale jinak jako my sme zdravý..xD..,včera sme se opět nudili o hodinách tak sem si zase JENOM povídali a zase nás ta ***ááá přesadila..!..:( ty učitelky nás nemaj rádi..:(..xD..,ale ze včerejška byla nejůůžasnější volná hodina..xD..,to jako bylo něco..xD..,nesmim to sem psát..xD,,takže se musíte spokojit s tim že víte prdlajs ale domyslelte si to..xD..,každopádně nám po otm bylo pěkně blbě..xD..ááá.:-D..a dneska málem zas..xD..fuj.:-D..Včera sem byla venku na střechách na našich garážích..xD..,no to bylo něco..xD..,sme tam lezli..:-D..pak jako že už dem dolů páč jela policie na druhý straně tak sme rychle skočili dolů a já jak skákala z parovodu na střechu garáže tak sem se zahákla a mrtě sem se do toho sloupu zapletla takže sme celou tu výšku z parovodu na tu střechu slítla na střechu.xD..,no jako rameno mě z toho bolí s kolenem něco mám hraje mě všema barvama. a mrtě bolí a do hlavy sem se docela bouchla..xD..,ááá v tu ránu sem měla černo před očima a šla sem radši dom..xD..,teda do doubravice k dědoj no..xD..,áá dneska opět debil tam leze zase..xD..,ale dneska se nic nestalo..xD.,takže to je pohoda..xD..( snad první den co se mě tam nic nestalo..xD)) áá když mě to táák baví..a zejtra zase..xD..no nic no.:-D..,áá nejůžasnější je to že sme byla všechny ty tři dny tedka pondělí uterý a středu s broučkem mým!!.áá miluju hoo..xD..,áá mě se po něm tak strašně stejská..:( a to sem ho neviděla UŽ 4 hodiny ááááá..:'(..,MILUJU VÁS PAA..:-*-....

Žij přítomností..:) kašli na budoucnost a minulost..:)

18. dubna 2009 v 22:29 | ječííík |  Denodenní myšlenky blázna.:o)
Ahojtéé...:-D..xD dneska už po ----.ehm.....--noo po několikátý prostě...:-D..xD..ale sem tu jen z jednoho důvodu..:-D..(kecám nevěřte mě)..:-D..xD sme tu proto že sem se vás přišla zeptat na to jak se máte..:-D..noo tak ok z toho důvodu tady stejně nejsem protože mě na to vždycky všichni odepišou..:-D(joo jasně dobrej vtip)..jen sme se tak zamyslela nad několika článkama..xD..,áá co to kecám?..áá..hehe dneska mě neřešte to víte mě hrabe šoky na mě takhle po ránu..hehe sem byla venku s Moňou sices nějak na půl hodky ale to je fuk aspon na chvíli žhe?..xD..,ááá...Víte co nechápu?..:-D..proč já mám takový nálady..?..,vždyt mám ty nejsuprovější kámoše jaký mám který strašně mooc ,,miluju,,..:-*..:) prostě to sou kámoši který stojej zato...,v nich si sem stopro jistá že mě porstě nezraděj,nepodrazej,stojej zamnou poraděj (v nutným případě mě i profackujou..:-D))a prostě ONI sou jedinečný..:-* děkuju vám že semnou máte takovou trpělivost..:-D..protože někdy by mě většinou nejradši hodili kýbl na hlavu a já se jim ani nedivim..:) vy ste prostě ůžasný!!!!at si říká kdokoliv co chce!!..:-* tři ty nejsuprovější lidičky sme potkala ve třídě v tomhle (školním) roce..:) a pak postupem času další a další..:) a některý už zůstavaj u mě v srdíčku od mala..:)..:-* ste ůžasný a děkuju vám za všechno..:)..potom mám toho nejsůůůprovějšího kluka kterýho prostě MILUJU..:-*!!!...,je ůůžasnej!..ááá já sem se prostě zbláznila z něho a zbláznila do něho..xD..naše obivklá hláška viď broučku..:)..tobě sem taky chtěla strašně moc poděkovat za to co děláš pro mě a je toho mnohem víc za co ti chci poděkovat..:-*..,ale to slovem nejde,,to slovo ,,děkuju,, ani nestačí za to co pro mě děláš MILUJU TĚ!!..:-**pixel..,jedinjý co mě trápí sou zuby..,to je snad jediný jasně že i pár vyjmek se najde co mě trápí ale to osu už takový chvilkový maličkosti..,tak proč já mám takový nálady??..xD..,vždyt je všechno skoro v naprostym pořádku..:)..,tak co se děje?..xD..,ááá já vás miluju..!!a taky mám ty nejůůžasnější sbénka bych uplně zapoměla to dodat..:) no já du asi spát nebo neim..:) protože se strašně nudim sem ospalá usínámna notasoj..xD..,sem přecpaná jahodama ( na který mám alergii)..xD..,a sme přepitá poděbradkou VIĎ MONČOO!!!..zastřelim tě za to..:)..xD..,áá tak se mějte paa...)

ps: taky sme přišla proto že sme e vám chtěla pochlubim s diplomkem co námm sbénkům udělala ...* MySeLf ** (Teeji:)..strašně mooc děkuju..:) je krásnej..:-*



Diplomek pro moe sbénka..

18. dubna 2009 v 18:34 | kačííík |  Sb..:-*
Diplomek pro moe sbénka..:)


Zklamání a smutek...

18. dubna 2009 v 17:44 | kačííík |  Příběhy
Jejich těla se vzájemně dotýkala ve společné symfonii dvou milenců. Něžně a láskyplně jí hladil po zádech, objímal boky a laskal štíhlý krk. Miloval ji. Připadala mu jako ta nejúžasnější bytost na světě. Co na tom, že neměla velká prsa? Co na tom, že neměla vypracované břicho? Co na tom, že její pleť se nepyšnila bezchybností, dokonalostí? On jí miloval takovou, a ne jinou. Sklonil svou tvář nad její a lehce, jako motýl se dotkl svými rty jejích. Jenom tohle spojení ho naprosto okouzlovalo. Nemusel jí vášnivě objímat, nemusel jí mačkat a doslova jí drtit ústa. Mnohem raději ji jen tak dětsky mazlil. Přejížděl prsty po hebké pokožce, vnímal vůni jejího těla, opájel se její přítomností. Zbožňoval její úsměv. Nebyl plný překypující radosti a naprosté uvolněnosti, či dokonce bezstarostnosti. Vždy v něm bylo něco malého, smutného, skličujícího, bolestného. Taková bezbrannost, vděčnost, ale i troška strachu. Ale i přes tohle všechno v něm viděl, jak hluboce ho jeho maličká láska miluje. Jak je šťastná, když je s ním. Nikdy nepochopil, proč má smutné oči. Proč občas z ničeho nic začne plakat. Časem si zvykl a bral to jako její přirozenost. Začal to vnímat jako projev jejích nejhlubších citů. Miloval ji. Pomalu a opatrně si ji přitáhl blíž k sobě. Cítil její chloupky na rukou, jak ho šimrají na těle. Uvědomoval si, jak se nepatrně chvěje. Pohlédl jí hluboce do modrých očí. Opětovala mu pohled a usmála se. Bolest. Její rty nebyly schopné vytvořit přesnou kopii úsměvu. Něco překáželo koutkům v cestě nahoru. Nedokázala se přes něco přenést. Něco jí trápilo. Snažil se pohlédnout jí až do duše. Chtěl vědět, proč je smutná. Ale dnes bylo její nitro nepřístupné. Neuměl se dostat přes bariéru jejích zornic tak, jako jindy. Bránila se mu. Urputně se bránila jeho pronikavým očím. Odtáhla se od něj. Posadila se. Sklopila hlavu. Vlasy se jí přelily přes ramena a částečně zakryly líčka. Jako když spadne opona. Začala tichounce, skoro neslyšně, plakat. Byla jako kvítek v ranním větříku. Třásla se, jako se třesou koťátka, když je matka opustí. Byla jako malé kotě. Nevěděl proč, ale v u chvíli ho její bezbrannost vytočila. Vzepřel se na loktech a tvrdým pohledem se jí zavrtal do zad. Vždycky měla široká ramena. Dodávalo jí to nepatrný nádech robustnosti, pevnosti. Ale útlejší boky dodávali celkovému dojmu na jemnosti. "Co se zase děje? Proč zase brečíš? Ublížil jsem Ti? Někdo jiný? Co se, sakra, stalo?" pronesl hlasem, kterému chyběla veškerá dřívější touha, láska, hřejivost. "Nic, nic se nestalo…" pronášela mezi jednotlivými vzlyky " Prostě jsem…. Já…" nedokázala najít ta správná slova. "Nech toho zajíkání se, a mluv!" chytl jí za rameno a trhl. Polohlasně vykřikla. Otočila se a se zděšením v očích na něj pohlédla. Takového ho neznala. On se také tak neznal. Náhle začal pronášet ošklivé věci. Mluvil tak, jako nikdy. Byl hrubý, nelítostný. A ona plakala. Ale ne tak dětsky, teď skutečně plakala. Tak, jako nikdy. Nakonec už to nevydržela. Seskočila z postele a vyběhla z pokoje. Slyšela za sebou jeho rozzlobený hlas. Nadávající a ubližující. Otevřela dveře a seskočila ze schodů na chodník. Seběhl za ní. "Je konec! Když mi nedokážeš říct, proč brečíš, nedokážeš mi říct nic…. Už Tě nechci vidět…!" řval vzteky bez sebe. Stála tam. Náhle byla silná. Pohlédla mu do očí. Její pohled pálil. Téměř jako kyselina. "Dnes. Dnes mi umřel táta. Měl rakovinu. Sbohem." Pronesla naprosto odlišným hlasem než jindy. Otočila se a odešla. Stál jako opařený. Co se to stalo? On, on nechal odejít svojí lásku… Proč se dneska choval jako blázen? "Musím si zajít k doktorovi…" pomyslel si. Šel. Doktor provedl vyšetření. A pak si ho zavolal do ordinace. "Něco jsme našli. Něco na mozku. Bojím se, že jde o nejhorší. Rakovina. Máte nádor. Zhoubný. Umíráte… Je mi líto, nedá se nic dělat." Pronesl tichým hlasem. Seděl jako kdyby náhle zkameněl. On… on umírá… Má rakovinu. Jako její otec. Umírá. A je sám. Je bez ní… Stejně jako ona bez něj…

Navždy s tebou..

18. dubna 2009 v 17:40 | kačííík |  Příběhy
Proč ,když je to tak krásné se musí všechno pokazit?Kdo to pokazil??Odpověd je velmi snadná.Já.Já si za to můžu.Nevím o co mi v tu dobu šlo,ale byl teplý slunečný den.Snad to zrádné slunce mi říkalo,jak by bylo skvělé užívat si opět toho volného života...já mu naletěla.Nebo snad barevní motýli vábily svou okouzlující krásou??Proč??Proč se to muselo stát??Kéž by šel vrátit čas...kéž by...Kdo mi pomůže??Hlavou se mi honí tolik otázek.Chtěla bych,ano moc bych chtěla vzlétnout tam nahoru.Chytit jejich bledou dlan a chránit jejich mocné slzy.Slzy,které když uroní,jsou jako mocná zbran.Je ticho.Slyšíš jen posvátné kapky padat ze smutnýh očí andělů.Ty už nemáš tu sílu,abys aspon jednou dokázala plakat.Máš proč,ale nemáš z čeho.Žiješ,ale umíráš.Proto si važ těch posvátných a mocných slz.Můžeš si za to sama.Vždycky si za všechno můžeš sama.A ta hloupá otázka proč se tak stalo tě tolik trápí.Nemůžeš nic.Schovat se,plakat,přemýšlet.To ti stejně nepomůže.Už nejsi nic.Jdi někam,kde i pro takové jak jsi ty je místo.Ty nulo!Opravdu si myslíš,že je pro tebe ještě někde místo??Samozřejmě že není!!Zkus se někdy projít po ulici a dívat se pořádně na lidi.Do jejich očí.Uvidíš v nich výsměch.Možná si řekneš,že nepatří tobě.Jistě že patří.Jak nad tím můžeš pochybovat??Už radši nemysli!Nevede to k ničemu.Zahrab se někde hodně hluboko at tě nejde vidět a tam zůstan.Stejně víš,že nikomu chybět nebudeš.A opět ta otázka kdo za to může??Ty!!Ty za to můžeš.Aspon jednou si to přiznej.Co si tady budeme namlouvat.Táhni už někam!!Nemáš pro co žít a pro co umírat.Co ted??Co ted budeš dělat??Dám ti radu.Poblíž je takový velký most.Zkus si na něj stoupnout..a pak..pak už je to jen a jen na tobě co uděláš.Máš dvě možnosti.Podíváš se na poslední západ slunce,nebo zkusíš teplotu vody.Neboj,nebude to bolet.Jen to bude chvíli štípat v hrdle a u plic.To vydržíš.Potrvá to chviličku.Ale co to vidím.Někdo se k tobě blíží.Je to snad anděl strážný??Ne není,už nemáš ani anděla strážného.Asi si říkáš,že andělé strážní neopouští.To máš pravdu,aspon jednou.Ale tys ho opustila!!Dalas svůj život,smích,smutek a pláč jedinému.Ale kde je ted ten jediný??....za tebou.Ano,stojí vskutku za tebou.Podává ti ruku.Ale ty stojíš na zábradlí mostu a pozoruješ hladinu té nekonečně hluboké řeky.Nevnímáš svět kolem.Tak se otoč.Chce ti podat ruku a vysvobodit tě.Dát ti novou šanci.No tak sakra otoč se...proč zvedáš jednu nohu.Snad nechceš skočit??Ne neskákej.On je tady.Pro tebe.Má tě rád.Miluje tě.Prosím,neskákej.Nedělej zase chybu.Podej mu tu ruku.....je pozdě.
/Dívka skočila.Jak padala,uviděla nezřetelnou siluetu ,která volala:Miluju Tě!!Až ted se jí podařilo plakat.Uronila pár slz,které se ztratily,tak jako ona v hluboké řece.Už necítila ani bolest,ani ten štastný pocit,když ho poprvé spatřila.Ona už nežila.Jen si řekla.Nechtěla jsem být pouhou vzpomínkou ve tvém srdci,ale pak jsem si uvědomila,že i vzpomínky dokážou zabíjet...Ale nezabila jeho.Zabila raději sebe.Protože jeho život jí byl vším.Nikdy by na něj nevztáhla ruku.Ani křivé slovo by o něm neřekla.Moc ho milovala a stále bude.Navěky.../
Nyní čeká v prázdném pokoji na svou lásku.Proč nepřichází??Proč za ní neskočil a nechytil ji za ruku??Neměl sílu,odvahu.Nebo co??A opět jí zbývají pouhé otázky bez jakýchkoli odpovědí...Vždyt ona ho tak milovala.Tak proč tak náhle??Proč??Chci to vědět.Ano.Ted vím,že si za vše můžu sama.Sbohem lásko.Vždycky jsem tě milovala a stále miluju.Kéž bys mi dal ještě šanci.Tu zasranou šanci.Začít znovu.První polibek.První chycení za ruku.To vše.První dotyk a první úsměv.Ach lásko...

Proč je život tak krutý?..

18. dubna 2009 v 17:36 | kačííík |  Příběhy
OTEC JI MLÁTÍ DENNĚ,CHTĚLA NĚKOLIKRÁT UMŘÍT,ZAVRAŽDIT SE...
ALE MĚLA JEHO A TEN JI TAK POMÁHAL....ALE PAK JEJICH VZTAH UKONČIL
A VZAL SI SVOJE SRDCE ZPÁTKY....ONA STÁLE ČEKALA....čekala týden, dva, měsíc!
Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího otce s myšlenkou na něj, že za ní přijde,
že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....
věděla...že NEPŘIJDE.
Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla... Nevěděla kam,
bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka
na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem
který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé
lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku.
Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce,
důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt).
Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku...
Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila.
Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....
byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout
do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala,
jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....
Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde!
A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku.
,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI .
A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou
a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta
chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...
sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou
škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala.
Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...
aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ...
lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli.
,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...
nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska
stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát,
brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...
že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...
bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce
pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........
NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!

Černá křídla..

18. dubna 2009 v 17:35 | kačííík |  Příběhy
Půlnoc byla nedaleko. Temně modrým krajem se ve vzduchu vznášelo kouzlo. Kouzlo tisíců hvězd, topících v jezeře. Větvičky bříz spadaly na hladinu a jejich šumění se rozplývalo podél bílých skal zaplavené rokle. Konejšivě na vodu malovaly rozvlněné kroužky pravidelné jako kulaté škapulíře. Měsíc stříbrně zářil a noční náruč spánku náhle rozrušil zvuk bosých nohou klopýtajících po ostrém kamení. Na nejvyšší skalce ze stínu vyběhla drobná postava, zastavila se pár krůčků před srázem a objala paží kmen mladé břízky, aby neuklouzla. Byla to mladá dívka v černých plesových šatech s andělskými křídly, uplakaný obličej měla skrytý pod závojem dlouhých tmavých vlasů uvolněných ze svátečního účesu. Střevíčky, které doposud tiskla v ruce vztekle zahodila dolů do vody, kam se po chvíli s tlumených šplouchnutím potopily na nejhlubší dno. Sedla si na zem, otřela slzy z rozmazaných očí a dovolila dlouhé vlečce šatů, aby kolem ní poletovala za studeným vánkem. Prokřehlými prsty si přejížděla po loktech a třásla se zimou. Na hubených zápěstích se jí jasně rýsovaly staré jizvy,na které se snažila tak zoufale už pár měsíců zapomenout, nepropadnout znova touze ublížit si. Už nechtěla zažít tu bolest, nesnesitelnou beznaděj a touhu od všeho jednou provždy utéci. Dnes by utekla ráda. Copak mi někdo brání? napadlo ji. Usmála se. Jistěže ne. Nikdo. Není nikoho, kdo by se ji pokusil zastavit, natáhnout pomocnou ruku a stisknout pevně dlaň,aby neupadla. Tak proč zůstávat? Hrábla po svých křídlech z havraního peří a jediným prudkým pohybem je utrhla. Škubala drobná peříčka, nechala je odlétat za větrem a tichounce si broukala smutnou písničku. Půlnoc se chopila nebe a zakryla měsíc hustými mračny i s celou roklí. Píseň utichla. Zbyla jen tma. Krutá a nelítostná. Vzduchem se ozvalo tříštění vody…a pak….ticho.

…Svítalo. Kouzlo odešlo společně s nocí. Břízy byly němé jako smrt. Na hladině plavala černá křídla. Nemalovala na ni škapulíře. Nechala se bezvládně nést.

Odvaha říct ta dvě slůvka..

18. dubna 2009 v 17:29 | kačííík |  Příběhy


Možná se jednou odváží
/Zadíval se do jejích nádherně zelených očí.Vždy se v nich utápěl.Byly krásné..avšak skrývaly mnoho smutku a tajemství.Nevěděl,co vše v sobě ta dívka nosí,kolik bolesti a utrpení,ale chtěl ji pomoci.Nedokázal se dívat na to,jak jí stéká jedna slza za druhou,jak se její oči trápí a ztrácí své nádherné kouzlo.Objal ji a ona se rozplakala ještě víc.../
..ozval se tupý výkřik do tmy..Někdo právě narušil temnou noc.Dívka vstala z postele a zamířila k oknu.Chladný vánek jí rozevlál vlasy.Zadívala se do té temné oblohy,na níž dnes nezářila jediná hvězda.Dívce se zaleskly oči a zesmutněla.Její zelené smaragdy opět skrývaly nějaké tajemství,něco,co nedokázala popsat,něco,co se bála vyslovit.
Právě svítá a dívka stále vzhlíží z okna na probouzející se krajinu.Je zde sama.Jen občas zaslechne zatoulané poutníky bloudit v lese.Pozoruje motýly obletující zvadlý strom.Kdysi to býval král celého okolí.Jeho mohutný kmen přinášel stín celému domu,kde dívka bydlela.Přinášel jí život,naději a ..lásku.Dívce klesly oči až k jeho kořenům.Vždy si myslela,že je nic nepokoří.Ale dnes už ví,jaký ona byla snílek.Pod tím stromem sedávala dlouhé hodiny a přemýšlela.O životě,zklamání a pocitech,které v sobě dusila.Na vše byla sama,sama v širém okolí.Avšak jednou,jak opět seděla a přemýšlela,zaslechla kroky blížící se ke kořenům stromu.Ohlédla se a spatřila pohledného chlapce,který se na ni díval a pozoroval,jak se utápí ve zhaslých vzpomínkách.Bez jediného slova si k ní přisedl a snažil se ponořit do jejích myšlenek.Seděli pod stromem snad celé hodiny a stále si živě povídali o jejich životech,zážitcích a o těch nejskrytějších tajemstvích.
Chlapec ji navštěvoval každý den.Vždy jejich setkání začalo pod tím magickým stromem.Dívka chlapci důvěřovala snad nejvíc na světě.S ním byla svá,bez přetvářek,lží,mohla mu říct cokoli a on ji nikdy nesoudil.Pokaždé jí poradil a podržel ji.Začala cítit zvláštní pocit,který se bála vyslovit,který se bála i jemu říct.Dny ubíhaly.Dívka opět seděla pod stromem a očekávala příchod chlapce.Ubyla hodina a chlapec se stále neobjevoval.Čekala ještě další hodiny,ale chlapec nepřicházel.Nastal večer a dívka se odebrala do svého pokoje.Otevřela okno.Slabý vánek vehnal do místnosti chlad.Zamrazilo ji.Její temné oči se upřeně soustředily na to místo,kde chlapce čekala dnes celý den.Něco se tam pohlo.Spatřila siluetu postavy,jež jí nebyla nijak známá.Postava popošla ještě o pár kroků vpřed a dívka spatřila krásná křídla zařící v té černé noci.Pak postava zmizela.
Ráno se dívka probudila s neskutečnou bolestí hlavy.Nic si nepamatovala.Jen se jí vybavila ta krásná křídla a pohled té osoby.Tajemný,skrýval v sobě tolik lásky.Dívka vstala ze studené podlahy.Otevřela dveře a mířila do zahrady ke své opoře,ke své jediné stále věci,která ji nikdy nemohla opustit.To si aspoň vždy myslela.Najednou vidí oschlý strom.Strom bez života.Strom nosící smrt.Dívka jej objala.Její oči byly neskutečně smutné.Rozplakala se.Celá vyčerpaná usnula v jeho objetí.Zdál se jí podivný sen.Sen o nádherně hnědých očích,které odněkud znala.Byly to ty oči chlapce,do kterých se zamilovala.Láska,to byl ten pocit,který mu nikdy nedokázala říct.Kterého se vždy tak bála.
Dívka se probudila v temné uličce a opět spatřila již známou siluetu.Byl to on.Její věrný přítel.Milovala ho,teď už to věděla,ale nedokázala ze sebe vydat jedinou hlásku.Popošel k ní a otevřel svá jemná ústa.Chytil ji a políbil.Pak se otevřela oblaka a on ji odnesl do těch černých nebes,kde zářilo snad milion hvězd.Anděl temnoty si ji odnesl,jako svou královnu snad s těma nejkrásnějšíma očima na světě.

Nudáá...xD...

18. dubna 2009 v 17:09 | ječííík |  Denodenní myšlenky blázna.:o)
Strašně se nudim..,je to příšerný ta nuda..,už sem všechno uklidila v pokoji.,udělala sem to co sme potřebovala..,a nudim se..,dokonce sme i spala..xD..,což je co říct že sem usla..,teď si dávám zase ed na tu pusu .,a stejně to nepomáhá .,ááá já se nudim..:(..,nikdo tu není kdo bych chtěla..,aby tu byl..:(..,achjo to osu tak nudný dny.,že vás napadaj strašný myšlenky..,neim asi du zase spát..:( nic mě nebaví ááá venku taková zima.,ale to je dobře aspoň mě tak neštve že nemůžu ven..xD..,páč kdyby tam svítilo sluníčko a bylo tam teplo tak bych se tu zbláznila že je tam tak krásně a já nesmim ani na krok ven..:(..,áááchjoo..xD.,a navíc sou příští tejden třídní schůzky..xD..,áá zase na mě všechno naše třídní napráská já nevim že to má tak v oblibě všechno vždycky našim vykecá..:(..,ale oni tam snad nepojedou mrtěě..xD..,teda aspon doufám..xD..,áá co děláte vy?..vsadim se že ste klidně venku tss..:( a já musim bejt doma ááá já se nudim..:(..,je mě smutno...:-)..:-(.. :o)...:-*..

http://img408.imageshack.us/img408/5964/colokiss4u9xf.png

Dnešek není zítřek..

18. dubna 2009 v 16:53 | kačííík |  Denodenní myšlenky blázna.:o)
Všechno bylo dobrý a najednou je všechno fuč??..

NENE!!! tak to přece není tak proč se tak cejtím?..:(....?
Říkáme jak život je krásný,když slunce svítí.,ale i tehdy se najdou chvíle teskné,chvíle smutku..,a trápení..,doufáme že to brzy přejde,ale ne a ne přijít..už zoufání přichází ,vysvobození však nikoliv..,už na pokraji sil sme a není ůniku..,..však je to jen osud který nám byl vybrán...
všechno během minuty je pryč?..,Ik dyž má člověk všechno..,pořád se cejtí opuštěný..,přemejšley ste nad tím proč?..,PROTOŽE MU VŽDYCKY NĚCO SCHÁZÍ..,neže ne..,vždycky někomu něco chybí..,jen to ten druhej nevidí..,nebo nechce vidět...,

Smutek akorád člověka hodně ničí..,tak proč je?..,aby si člověk uvědomil co má a co nemá.,..
Život je jen pouhá svíčka.která jednou vždycky zhasne..,proč to brát takhle když to takhle není?..na každym je jak si svůj život udělá..,?..,není to taky pravda..,není to na nikom (jasně že za něco můžete si sami ale za všechno ne)..,něco se ovlivnit nedá ani kdybyste chtěli..,neuděláte s tim vůbec nic..,co když vám člověk lže a vy to vidíte a poznáte na něm?..,jenže co když ta LEŽ je lepší než pravda.....

..,Je těžké být debilem,

neboť konkurence je příliš vysoká.

Učili sme se že den má 24 hodin že hodina má 60 minut a že minuta má 60 sekund ale neřekli mi že vteřina bez tebe je k nevydržení

Pro sbénko * MySeLf **

17. dubna 2009 v 18:50 | kačííík |  Sb..:-*
Sbénko *MySeLf**Mám new sbénko * MySeLf ** ..:)..,má krásnej blogísek..:) a tady je od ni pro mě diplomek za spřátelení :..( je moc krásnej děkuju..:-*))
A tady je pro ni diipplomek za spřátelení tak snad se bude líbit.:)


Dopis na rozloučenou...

17. dubna 2009 v 18:37 | kačííík |  Příběhy
Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?

,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…

...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...

V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.

...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...

David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.

...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...

David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.

...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...

Sbohem Tvoje Hanka

Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.

Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska."

°Vysvobození...

17. dubna 2009 v 18:35 | kačííík |  Příběhy
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle". Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme se spolu poprvé milovali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohádali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel. Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději. Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu... Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného." S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý! Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít. Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou ...
Tak tohle je hrozný, nejhorší je, že je to tak. Prostě nějaký kretén si vás nabourá a pak to odnesou ti koloem vás

Bolest,je jen trápení tak proč to neskončí??.

17. dubna 2009 v 18:34 | kačííík |  Denodenní myšlenky blázna.:o)
Ahojky..,jak se máte?..

opět otázka na kterou všichni vždycky odpovědi..xD..,normálně já měla jídlo áááááááááá..,já měla normální jídlo..,xD,,už sem neměla přesnídávku anijogurt..xD no krutě nee??..xD..,
a byla sem i dneska venku heč.:-P..xD..,dneska mě celkově bylo mrtě dobře až tedka mě to zase chytlo..:(..,asi z toho jak sem kousala to jídlo..xD..,bo neim..,a co nějaký novinky?..dneska sem šla podél Labe,,.a tam pomník a několik svíček..,byl to strašnej pohled..,bylo mě z toho uplně blbě..,strašný..,už tam tudy nikdy nepudu je to hroznej pocit a pohled na to..,je to tam jak se tam ten chlap zastřelil..,strašný..,už se nechci ani topit.,,hned mě to přešlo.., a taky sem se dozvěděla že se chovám jak malý děcko takže fajn no..,krásný..,dneska pátek a celej víkend před sebou..:( ááá...,taková nuda doma..,nesnáším tady ty nudný víkendy to at radši víkendy vůbec nejsou než tadyto..strašná nuda už ted ááá začín mě to bolet to néé..:'(..,miluju vás!!!..:-*

PS: mám new sbénko..:)