close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
*Můj život je tady..vy máte možnost si ho číst..,
kdo má problém s mím blogem ať sem nechodí..!!
aneb.-blog zamilovanýho šílence...:D*






Zklamání a smutek...

18. dubna 2009 v 17:44 | kačííík |  Příběhy
Jejich těla se vzájemně dotýkala ve společné symfonii dvou milenců. Něžně a láskyplně jí hladil po zádech, objímal boky a laskal štíhlý krk. Miloval ji. Připadala mu jako ta nejúžasnější bytost na světě. Co na tom, že neměla velká prsa? Co na tom, že neměla vypracované břicho? Co na tom, že její pleť se nepyšnila bezchybností, dokonalostí? On jí miloval takovou, a ne jinou. Sklonil svou tvář nad její a lehce, jako motýl se dotkl svými rty jejích. Jenom tohle spojení ho naprosto okouzlovalo. Nemusel jí vášnivě objímat, nemusel jí mačkat a doslova jí drtit ústa. Mnohem raději ji jen tak dětsky mazlil. Přejížděl prsty po hebké pokožce, vnímal vůni jejího těla, opájel se její přítomností. Zbožňoval její úsměv. Nebyl plný překypující radosti a naprosté uvolněnosti, či dokonce bezstarostnosti. Vždy v něm bylo něco malého, smutného, skličujícího, bolestného. Taková bezbrannost, vděčnost, ale i troška strachu. Ale i přes tohle všechno v něm viděl, jak hluboce ho jeho maličká láska miluje. Jak je šťastná, když je s ním. Nikdy nepochopil, proč má smutné oči. Proč občas z ničeho nic začne plakat. Časem si zvykl a bral to jako její přirozenost. Začal to vnímat jako projev jejích nejhlubších citů. Miloval ji. Pomalu a opatrně si ji přitáhl blíž k sobě. Cítil její chloupky na rukou, jak ho šimrají na těle. Uvědomoval si, jak se nepatrně chvěje. Pohlédl jí hluboce do modrých očí. Opětovala mu pohled a usmála se. Bolest. Její rty nebyly schopné vytvořit přesnou kopii úsměvu. Něco překáželo koutkům v cestě nahoru. Nedokázala se přes něco přenést. Něco jí trápilo. Snažil se pohlédnout jí až do duše. Chtěl vědět, proč je smutná. Ale dnes bylo její nitro nepřístupné. Neuměl se dostat přes bariéru jejích zornic tak, jako jindy. Bránila se mu. Urputně se bránila jeho pronikavým očím. Odtáhla se od něj. Posadila se. Sklopila hlavu. Vlasy se jí přelily přes ramena a částečně zakryly líčka. Jako když spadne opona. Začala tichounce, skoro neslyšně, plakat. Byla jako kvítek v ranním větříku. Třásla se, jako se třesou koťátka, když je matka opustí. Byla jako malé kotě. Nevěděl proč, ale v u chvíli ho její bezbrannost vytočila. Vzepřel se na loktech a tvrdým pohledem se jí zavrtal do zad. Vždycky měla široká ramena. Dodávalo jí to nepatrný nádech robustnosti, pevnosti. Ale útlejší boky dodávali celkovému dojmu na jemnosti. "Co se zase děje? Proč zase brečíš? Ublížil jsem Ti? Někdo jiný? Co se, sakra, stalo?" pronesl hlasem, kterému chyběla veškerá dřívější touha, láska, hřejivost. "Nic, nic se nestalo…" pronášela mezi jednotlivými vzlyky " Prostě jsem…. Já…" nedokázala najít ta správná slova. "Nech toho zajíkání se, a mluv!" chytl jí za rameno a trhl. Polohlasně vykřikla. Otočila se a se zděšením v očích na něj pohlédla. Takového ho neznala. On se také tak neznal. Náhle začal pronášet ošklivé věci. Mluvil tak, jako nikdy. Byl hrubý, nelítostný. A ona plakala. Ale ne tak dětsky, teď skutečně plakala. Tak, jako nikdy. Nakonec už to nevydržela. Seskočila z postele a vyběhla z pokoje. Slyšela za sebou jeho rozzlobený hlas. Nadávající a ubližující. Otevřela dveře a seskočila ze schodů na chodník. Seběhl za ní. "Je konec! Když mi nedokážeš říct, proč brečíš, nedokážeš mi říct nic…. Už Tě nechci vidět…!" řval vzteky bez sebe. Stála tam. Náhle byla silná. Pohlédla mu do očí. Její pohled pálil. Téměř jako kyselina. "Dnes. Dnes mi umřel táta. Měl rakovinu. Sbohem." Pronesla naprosto odlišným hlasem než jindy. Otočila se a odešla. Stál jako opařený. Co se to stalo? On, on nechal odejít svojí lásku… Proč se dneska choval jako blázen? "Musím si zajít k doktorovi…" pomyslel si. Šel. Doktor provedl vyšetření. A pak si ho zavolal do ordinace. "Něco jsme našli. Něco na mozku. Bojím se, že jde o nejhorší. Rakovina. Máte nádor. Zhoubný. Umíráte… Je mi líto, nedá se nic dělat." Pronesl tichým hlasem. Seděl jako kdyby náhle zkameněl. On… on umírá… Má rakovinu. Jako její otec. Umírá. A je sám. Je bez ní… Stejně jako ona bez něj…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 * MySeLf ** * MySeLf ** | Web | 18. dubna 2009 v 19:01 | Reagovat

ten je krásnej a smutnej zároveň <3 :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama