close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
*Můj život je tady..vy máte možnost si ho číst..,
kdo má problém s mím blogem ať sem nechodí..!!
aneb.-blog zamilovanýho šílence...:D*






Ty nemáš srdce!!!..

11. května 2009 v 18:20 | kačííík |  Příběhy
"Ty nemáš srdce!"
V malé hospůdce, uprostřed bažantnice za městečkem ležící, bylo za jednoho večera hlučno i ticho - jak kdo chce; nebo když je více osob pohromadě a jen jedna z nich hlučí a výstředněji se chová, druhé pak skoro němými zůstávají, může se obé říci.
Hlučící byl muž naduté postavy. Tvář jeho nadutá a silně trudovitá měla nemilý jakýsi ráz obžerství do sebe, čemuž ještě tlustá a široká lebka, na jejíž životem bující kůži krátké vlasy každý od sebe odstávaly, ráznosti přidávala; divé však a úskočné oko jevilo zchytralost zvláštní a v některých okamžicích i jakousi vznešenější ustálenost a myšlenkovou nadvládu. Široká pravá ruka držela se stále rukojeti u džbánu a levá pěst sevřená sprováděla každé slovo udeřením o stůl, takže při ohnívějším hovorutlučení se vířícímu bubnování podobalo.
Ostatní byli prostí venkovští měšťáci a nezdáli se přítomností hřmotícího příliš rozveseleni.
Právě dozpěvoval tento veselou nějakou píseň, a sprovodil poslední slovo své písně rázným udeřením o stůl, takže džbány poskočily a o stůl opření sousedé se rychle narovnali. Jaksi vyzývavě hleděl teď zpěvák po sousedech.
"Vy jste dnes zvláště vesel, pane Malý!"
"Eh, co pan Malý! Nač pan Malý! Proč mi neříkáte 'hrobníku'? Což se stydím za své řemeslo? Však byste vy se baby k němu nehodili! Jsem vesel, ovšemže jsem! Vždyť se mně daří. Dnes chválabohu tři pohřby - což chce člověk víc!"
"Ale, ale! Vy mluvíte …"
"Jako rozumný člověk, toť se ví! Nemohu pochopit, že naděláte tolik povyku se smrtí! Což e na umření? Co se narodilo, musí umřít, pravil pan farář, a já povídám, že umírání je zcela rozumná věc, nejrozumnější, kterou znám! Holoto, alespoň se naučte umírat! To vám beztoho schází, vy baby! Každý se té smrti bojí, jako by byla bůhvíjak bolestna, a zatím o ní nikdo nic neví ..."
… "A což Lidunka vaše, hezké to děvče, nebude se snad vdávat?"
"Děkuju za poptávku," zašklebil se hrobník "nejspíš že nebude."
"Vždyť se ale hoši po ní bláznějí!"
"Však je to také děvče! Hezká jako hraběnka, ale mně nění podobna, trochu spíše matce."
"Kterou utloukl" podotkla šenkýřka šeptmo ku svému vedle stojícímu.
"Ano, právě tak chladna a vypočítava - ta se tak lehce nevdá. Však to už naši hoši pocítili, dav z nich už jsou pochováni - umořili se. Mám z ní radost, z té holky, zaopatří alespoň otci práci! Hm - otci!"
Přítomní se zachvěli.
"Nu, nu, jen se nelekejte! A ti hoši? Říkal beztoho každý, že o ně není škoda." pokračoval hrobař. "Pochoval jsem jí je zrovna pod okna, aby měla radost; beztoho chudáka máloco těší!" …
"Toť je už protivné, což se mne bojíte?" vykřikl zdivočelý zas hrobník. "Vždyť já živých lidí nepohřbívám, co se mně už dostane do rukou, je samé zbytečné harampádí, prázdné lebky, scvrklá kůže, oudy bez citu, kosti bez síly." …
Tichý, na druhé straně městečka ležící hřbitov byl polit měsíční září. Jen jeden kout hřbitova byl zastíněn vrbami a jinými smutečními stromy.
Jen zde onde vyčníval šedivý křížek a klonil se jakoby v dřímotě k zemi. Teprve kolem malého kostelíčka bylo zase několik starých stromů a vedle stojící, pěkný domek hrobníkův byl pokryt vinním revím a obklopen živmi záhonky.
Stromy kolem kostela ani nezašuměly, všude ticho, mrtvo - jen u okna hrobníkova šepot, ale přidušený a chvějící se.
Okno bylo otevřeno a uvnitř stála ženská, bíle oblečená postava. Před oknem mladý muž, opřený o zídku.
"Lidunko drahá," šeptal mladík s bolestným tónem, "což bys mne v pravdě ani trochu ráda míti nemohla? Lidunko? Proč neopovídáš?"
"Ach tys ještě zde? Já na tebe už zapomněla."
"Lidunko" zasténal mladík.
"Ne, vidíš, jsi mně lhostejným jako všichni ostatní lidé, ale echci ti ublížit, alespoň tenkrát ne, když sobě šetřením tebe neublížím. Už toho nechápu, co ta vaše láska vlastně býti má. Mně se zdá to, co vy láskou nazýváte, nemocí duševně chorých lidí. Kdybych se vůbec něčemu smát mohla, pak vašemu pitvoření bych se smála."
"A ty opravdu nedovedeš milovat?" tázal se po nějakém mlčení.
"Což bych vám to vykládala, vy tomu beztak nerozumíte! Já nevím, je-li to u mne chladnost jak vy to nazýváte. Jiných bolestí než tělesných necítím a také jiných radostí ne. Nedovedu se smát, když vy se smějete, nedovedu plakat, když vy pláčete."
"Tedy ti také nebylo ani Josefa ani Karla líto, když se pro tebe umořili? Ovšem že nebylo, jinak bys nedovolila, aby zde zrovna pod tvá okna pochováni byli." odpovídal mladík třesoucím se hlasem a usedl přitom jakby zemdlen na jeden ze dvou drnem pokrytých rovů, jež zrovna u jeho nohou ležely.
"Byla to vůle otcova!"
"Ty nemáš srdce!" zasténal zase mladík, zdvihl se bez fdalšího slova a ubíral se se sklopenou hlavou pomalu od hrobníkova domu...
...Po nějaké chvilce vykoukla dívčí hlava z okna. Rozhlédla se lhostejně po hřbitovu, podepřela hlavu o dlaň a zadívala se do měsíce, takže plné světlo její hlavu oblilo...
...Oko to však bylo zamlžené a bez lesku, alespoň tak se v měsíčním světle zdálo.
Měsíc se už blížil ku vzdálené hoře. Netrvalo dlouho, vrata se rozrvřela dokořán, a hrobník vnesl se svým pomahačem opatrně na marách nataženého jakéhos člověka na hřbitov. Za nimi vešel osamělý kůň, zastavil se a zařehtal pronikavě jakoby v nejvyšším strachu.
Na marách ležel mladík štíhlé, kypré postavy - bezdechý, beze vší známky života. Hlava měla ušlechtilý ráz do sebe. Nad ůehkým černým obočím vypínalo se vysoké, hladké čelo, obklopené kadeřemi havraními a vzdor okamžitému nepořádku překrásnými.
Hrobník rozepnul mladíkův šat, třel spánky a prsa jeho, ohledal hlavu a krk, bral zrcadlo ku pomoci, a konečně rozhodně pravil: "Nic naplat - mrtev je mrtev. A povídal jsem mu to hned, že je ta cesta nebezpečna, nezná-li ji. Čerta měsíc! Ten právě tolik svítí, aby člověk viděl na zlámání vazu. Lidunko, sviť nám, copak to děláš holka?"
Lidunka stála jakoby zkamenělá. Tělo její kupředu nahnuto, rty pevně zavřeny. Velké její oči na tvář mladíkovu upnuté, jako by se do ní vpíjely, zdály se ještě většími a leskly se nyní podivnou září. Slov otcových ani neslyšela.
"Lidunko!" uchopil ji hrobník za ruku. Lidunka se zachvěla a dívala se udiveně na otce.
"Což toho nebožtíka znáš?"
"Ne!" odpověděla krátce a chladně.
U hrobníka bylo po malé chvilce zase ticho. Všickni spali, vyjma Lidunku. Ta ležela a očima odevřenýma na svém loži. Před zrakem jejím stále se promítal obraz krásné mladíkovi tváře.
Prudce vyskočila, přikryla se velkým šátkem a rozsvítivši svítilnu kráčela pozorně do předsíně. Zde odňala klíč, odevřela si zlehounka dveře a blížila se ku komoře. S chvatem skoro zimničním odevřela komoru a vkročila. Plné světlo svítilny dopadlo na mrtvolu. Dívka postavila svítilnu vedle její hlavy a zadívala se opět do tváře.
Něco nevýslovně mocného vábilo ji blíž a blíž, sklesla na kolena, hlava její se blížila víc a více hlavě mladíkově - konečně náhlé shýbnutí a na mrtvých rtech plálo horoucí, dlouhé políbení Zimnice chvěla jejím tělem, cítila chladnost mrtvoly, vpíjela otrvující ten chlad do sebe a nemohla a nechtěla se odtrhnout. Nevysvětlitelný a nepřirozený cit ji opanoval.
Smysly ji opustily, nastalo ticho - na mrtvém srdci doklepávalo a vychládalo srdce druhé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama